Ve vztahu k ukládání trestu propadnutí věci se Ústavní soud zabýval ve svém nejnovějším nálezu ze dne 10.12.2019, sp.zn. II. ÚS 1624/19, ve kterém vyslovil názor, že při ukládání trestu propadnutí věci je zapotřebí se vypořádat s přiměřeností uloženého trestu vzhledem k zásahu do soukromé sféry jednotlivce, přičemž uloží-li soud tento trest, musí ve svém rozhodnutí dostatečně uvést důvody pro uložení tohoto trestu, včetně prokázání naplnění zákonných podmínek pro jeho uložení.

Skutkový základ věci

Stěžovatel, který byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby omamné a psychotropní látky, kterého měl dopustit tím, že v suterénu a v garáži svého rodinného domu a na zahradě vypěstoval nejméně 150 ks rostlin konopí, které usušil a zpracoval do stavu způsobilého ke spotřebě jako drogu marihuanu – zčásti v úmyslu užít pro vlastní spotřebu a zčásti ji prodat za účelem zisku. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu tří let s odkladem na pět let, peněžitý trest ve výši 210.000,- Kč a trest propadnutí věci – zajištěných pěstebních pomůcek. K odvolání státního zástupce byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o peněžitém trestu a trestu propadnutí zajištěných věcí. Odvolací soud – Vrchní soud v Praze nově stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to kromě pěstebních pomůcek rovněž jeho rodinného domu a přilehlých pozemků. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že původní trest byl nepřiměřeně mírný a trest propadnutí věci – domu a přilehlých pozemků odůvodnil tím, že nemovitost sloužila jako nelegální pěstírna, když byla pořízena nedlouho před spáchaním trestné činnosti a byla nákladně vybavena technikou pro pěstování konopí, a vzhledem k množství vypěstované konopí je zřejmé, že s tím stěžovatel obchodoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto. Nejvyšší soud k uloženému trestu propadnutí věci uvedl, že byl uložen plně v intencích § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Trest propadnutí věci lze uložit za situace, kdy ji pachatel užil ke spáchání trestného činu nebo tato byla k jeho spáchání určena. Dotčené nemovitosti představují místo, kde docházelo k páchání trestné činnosti, konkrétně k vnitřnímu a částečně i venkovnímu pěstování konopí. Pořízení nemovitosti časově jen mírně předcházelo páchání trestné činnosti, a proto dle názoru Nejvyššího soudu musela být nemovitost obstarána s vědomím, že k uvedenému protiprávnímu jednání zde bude docházet.

Ústavní stížnost

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud se svou ústavní stížností, ve které zejména namítal, že trest propadnutí rodinného domu je nepřiměřeně přísný, navíc k uložení předmětného trestu nebyly splněny zákonné podmínky a z odůvodnění rozhodnutí není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soudy při jeho ukládání řídily. Uvedl, že se jedná o jeho jediný majetek, do kterého vložil všechny finanční prostředky i finanční prostředky svých rodičů, na domu navíc vázne hypotéka a uložený trest jej nevyhnutelně uvrhává do exekuce.

Ústavní soud dospěl ve svém nálezu ze dne 10.12.2019 k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadanými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud uzavřel, že odvolací soud ve vztahu k uložení trestu propadnutí věci nijak neodůvodnil, ani neprokázal vztah propadlé nemovitosti k trestné činnosti. Pouze se zaměřil na výši potencionálních zisků stěžovatele z prodeje zajištěné sušiny, z čehož dovozoval, že stěžovatele je třeba citelně postihnout na majetku. Konstatoval dále, že absentující odůvodnění odvolacího soudu co do naplnění předpokladů pro uložení trestu propadnutí věci tak není pouze nedostatečné, ale představuje nepřípustnou svévoli výkonu veřejné moci.

Dále Ústavní soud uvedl, že v napadeném usnesení Nejvyššího soudu dovolací soud pouze konstatoval splnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci, aniž by tento závěr blíže odůvodnil. Obdobně jako odvolací soud se zaměřil především na množství zajištěné sušiny a výši potenciálních zisků a závěrem pouze lakonicky konstatoval, že v předmětném domě i na přilehlém pozemku docházelo k pěstování omamné látky, přičemž pořízení nemovitosti dle Nejvyššího soudu jen mírně předcházelo páchání trestné činnosti. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nemovitost byla pořízena s vědomím, že zde bude k protiprávní činnosti docházet. Dle názoru Ústavního soudu nelze považovat jednověté konstatování Nejvyššího soudu za dostatečné, a to za situace, kdy Nejvyšší soud k tomuto závěru došel, aniž vy dané skutečnosti byly předmětem dokazování před nalézacím či odvolacím soudem. Rovněž Ústavní soud konstatoval, že se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal s významem předmětné nemovitosti pro naplnění skutkové podstaty sankcionované trestné činnosti.

Nadto Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s ústavními aspekty uloženého trestu, zejména s přiměřeností trestu vzhledem k ochraně soukromého života stěžovatele. Neodůvodnil, proč uložení peněžitého trestu, který do soukromého života jednotlivce zasahuje výrazně méně, nebylo dostačující k naplnění sledovaného cíle.